středa 18. října 2017

Čas zlatého listí a modrého nebe

Takový je podzim na Valašsku.
Dřevěnice, kde se zastavil čas,
zámecký park v Loučce,
památné lípy v Policích u Valašského Meziříčí,
staré cesty na záhumenky...












úterý 26. září 2017

Baťovská architektura Zlína

Už nějakou dobu pořádá
Krajská galerie výtvarného umění a Baťův institut
poznávací cesty po baťovské architektuře ve Zlíně.
I když ty stavby znám a něco málo o nich vím,
ráda jsem si poslechla výklad zasvěceného průvodce,
kterým byl zdejší kurátor sbírky sochařství a designu.

První zastávkou byla vila ředitele Dominika Čipery,
která byla projektována Vladimírek Karfíkem
s inspirací anglickým venkovským sídlem.





Další "baťovský" zlínský architekt, František Lýdie Gahura,
byl autorem návrhu Baťovy nemocnice,
na kterém spolupracoval s významným zlínským lékařem
doktorem Bohuslavem Albertem.
Pro něj vyprojektoval vilu,
jejíž jednoduchost je v ostrém kontrastu k honosným vilám
továrních ředitelů.




Věžové domy, 
pro něž hledal jejich autor, architekt Miroslav Drofa,
inspiraci ve Skandinávii a kterým se proto říkalo i "Švédské domy",
byly postaveny v letech 1946 - 47.
Kromě režného zdiva byly zdobeny obklady z travertinu
a na balkonech se uplatnily nové konstrukce z prefabrikovaného betonu.





Morýsovy domy od stejného architekta
vznikly z potřeby co nejdříve nahradit
řadu společenských i obytných staveb poškozených
bombardováním na konci války.



Kolektivním domem architekta Jiřího Voženílka, 
který byl dostavěn roku 1951,
skončilo období, kdy se rozvoj města převážně řídil heslem
 "Kolektivně pracovat, individuálně bydlet a žít".
Součástí tohoto komplexu koncipovaného v duchu Le Corbusiera
byly jesle, mateřská škola, jídelna, klubovna
nebo sportovně rekreační terasa na střeše.
Byty měly velké koupelny a balkony,
ale malinké kuchyňské kouty předpokládající kolektivní stravování.




pátek 25. srpna 2017

Hledání času minulého

Výprava do míst,
kde jsem vyrůstala,
trocha vzpomínek na 80. léta.
Ostrava se za ty roky, co v ní nežiji, změnila,
ale stopy minulosti jsem nacházela na každém kroku. 

Zbytek starého neonu na obchodňáku,
kde se skrývalo pro nás děti magické hračkářství.

Do centra Ostravy jsme jezdili jen párkrát za rok na nákupy,
říkali jsme, že jedeme "do města".
A tady byl obchod s obuví a kabelkami,
zbyl jen starý nosič neonové reklamy.

Mletí zrnkové kávy v obchodě mě vždycky bavilo,
tento mlýnek jsem už dlouho neviděla.


Skleněné mozaiky,
přitisknutá obličejem na ně jsem pozorovávala třpyt slunce v kamíncích.


Některé byly na blízké pozorování moc vysoko.


Panelák, ve kterém jsme bydleli,
náš vchod jako jediný není zateplený a unikl tak
barevnému šílenství. Prozatím.

Smaltované cedule jsou pořád stejné.


Vítkovické nádraží,
zdevastovaná perla bruselského stylu.




A teď něco z toho nového,
co se mi moc líbí,
nechci se dívat jen zpět.
Socha svaté Hedviky na Slezskoostravském hradě
a výzdoba sloupů nového Divadla loutek




pátek 7. července 2017

Javorníky

Tradičně na začátku července
jsme kamarádovi sekli louku
u jeho staré dřevěnice v Javorníkách.

Samota uprostřed lesů, 
na Slovensko 50 metrů,
k nejbližším sousedům skoro dva kilometry.
Sousedé z říše živočichů i rostlin
mnohem blíž.




 Modranka karpatská,
vzácný obyvatel zdejších lesů




 Páskovec 
 Tři kříže na Stracenci